Historije koní:

Vývoj koní začal před více než šedesáti miliony let a romítly se v něm změny v klimatu a životního prostředí, ke kterým v té době docházelo. Prvním známým článkem ve vývoji jsou zkamenělé pozůstatky čtveronožce veikého asi jako liška, nalezené v jižní části Severní Ameriky. Podle geologického období eocénu spojeného s řeckým slovem hipposoznačujícím koně, byl navázán Eohippus. Dnes se podle zákona priority používá názevHyracothermium.

Hyracotherium mělo na předních nohou po čtyřech a na zadních po třech prstech. Prsty byly opatřeny měkkými nášlapnými polštářky a na konci je kryly rohovité, kopýtkům podobné nehty. Hyracotherium měřilo v kohoutku asi 25 cm (někteří jedinci mohli být však o něco větší) a jeho klenutý hřbet se svažoval k ocasu nasazeného níže než kohoutek. Mělo drobné ostré zuby, oči umístěné ve střední části hlavy a sým celkovým vzhledem již poněkud připomínalo dnešního koně. Obývalo bažinaté pralesy, kde se živilo převážně listím, a jeho drobné tělo pravděpodobně maskovaly pruhy skvrny. Vývoj Hyracethoria začal na americkém kontinentu; od tu se po pevninském mostu, který se v té době rozšírilo na východ i na západ. Hyracethorium vymizelo před čtyřiceti až padesáti miliony let.

Dalším výrazným vývojvým stupněm byl Mesohippus, velký asi jako ovce, který se objevil během oligocénu, tehdy před čtyřiceti až dvaceti šesti miliony let. Mesohippus ztratil měkké nášlapné polštářky na prstech, které mělo Hyracethorium, místo nich měl na koncích prstů až opravdová kopýtka. Prostřední prsty končetin byly silnější než postranní a nesly většinu váhy zvířete, což naznačuje, že močálovitou půdu pralesů v té době vystřídal poněkud tvrdší podklad. Výška v kohoutku dosahovala výšky až 45 cm. I Mesohippus se živil převážně měkkým listím a pravděpodobně měl také krycí zbarvení.
V něsledujících pátnácti milionech let,během mioceánu (před šestadvaceti až deseti miliony let), pokračovaly výrazné změny klimatu a v závislosti na tom i životního prostředí. Podnebí se stávalo sušším, pralesy ustupovaly otevřeným savanám a "koně" se pohybovali rychleji a do věších vzáleností na stále delších končetinách. Počátkem mioceeánu vystřídal Mesohippa o poznání větší Miohippus, který je již dost podobal dnešním poníkům, ačkoli byl drobnější. Měl tříprsté končetiny a k rozmělňování potravy mu sloužily stoličky s nízkými korunkami. Miohippus byl dost podobný Mesohippovi. Dorůstal do výšky 60 cm, krk, uši a čenich se mu prodloužili a oči se posunuly k temeni.

Postupně, jak se měnilo životní prostředí začali "koně" spásat trávu, což si vynutilo prodloužení krku a výrazné změny na zubech. Oči se jim přesunuly až téměř na vrchol hlavy a to zajistilo daleko šorší zorné pole, než měli dosud. Také uši se jim prodloužili a stali se pohyblivějšími, a tím užitečnějšími při tělesné lokalizaci i slabých zvuků. Záhy vznikla celá řada různých forem koňovitých savců. Na území Severní Ameriky to bylo šest hlavních, dobře odlišených skupin. Nejvýraznějším byl Merychippus, který žil asi před dvaceti miliony let.

Meryhippus byl pravděpodobně po několik milionů let společníkem Miohippa a některých dalších příbuzných druhů jako třeba Megahippa, který byl dokonce větší, než jsou současní koně. Avšak všechny tyto druhy, přizpůsobené spíše ke spásání listí, nakonec nebyly schopny se přizpůsobit změnám životního prostředí a vyhynuly. Merychippus již byl k životu v otevřené travnaté krajině přizpůsoben dobře. Měl dlouhé končetiny, které mu umožňovaly snadný útěk před nepřáteli, a ačkoli měl stále ještě tři prstyv váhu jeho těla již nesl pouze prst prostřední, zatímco postranní postupně zakrňovaly. Měkké nášlapné polštářky na prstech zmizely a vyvvinuly se pružné vazy které prostřední prst ovládaly a podpíraly při stále se zvětšující zátěži Merychippus měl rovný, dlouhý hřbet a poměrně těžkou lebku. Jeho výška dosahovala asi 90 cm.

Posledním vývojovým stupněm před moderním koněm rodu Equus byl Pliohippis. Žil během Plioceánu, přibližně před šesti miliony let, a byl prvním koňovitým savcem, který měl jediný, rohovunou pokrytý prst neboli kopyto. Toto nohaté, trávu spásající zvíře bylo skvěle přizpůsobeno k životu na rozlehlých pláních, stepích a prériích, kde bylo jen málo míst poskytující úkryt predátorům, kteří by je mohli náhle překvapit. Řeháky Pliohippa zesílily a proudloužily se, aby jimi mohl lépe trhat a odřezávat trávu a na stoličkách s vysokými korunkami se vyvinula složitá struktura hrbolů a valů sloužících k rozmělňování tuhé celulózy, která je v távě obsažena. V důsledku těchto změn se Pliohippovi prodložila obličejová část hlavy. V kohoutku měřil asi 1, 22 metru a vzhledem byl jakýmsi přiobrazením zeber a oslů

Historie zdomácnění:

Historie chovu koní je nerozlučně spojena s potřebami a cíli člověka. Ještě předtím, než se lidé pokusili koně ochočit, panoval mezi nimi vztah lovce a kořisti. Stáda plachých a lekavých zvýřat zaháněli za útesy, aby odtud padala do hlubin, nebo kleci kde je lidé ubíjeli. Čtyři až tři tisíce let před naším letopočtem začali asijské kočovné kmeny, žijící severně od Černého moře, chovat i divoké koně. V té době se již starali o polodioká stáda ovcí a koz. Tito kočovníci zpočátku využívali jen jejich maso, mléko a kůži, ale záhy si všimli síly a vyrtvalosti koní a začali je používat k jízdě či jako soumary či tažná zvířata zapřáhaná do smyků. Tím jim umožnilo snadněji překonávat vzdálenosti při hledání nových pastvin. Kolem roku 3500 před naším letopočtem bylo v Mezopotámii (která později proslula jako středisko chovu koní) vynalezeno kolo. Tento vynález značně usnadnil obchodování a místním kmenům přinesl bohatství a prestiž z prodeje koní. Během následujícího tisícletí tak vznikla rozsáhlá obchodní síť, spojující mnohá místa zejména v západní Asii a jihovýchodní Evropě. Jinde zase koně používali nomádi jako váleční prostředek. Rychlí jezdci na koních, ať už to byli Kasité, Elamité, či Chechité si okolo roku 3000 před naším letopočtem díky těmto zvířátům sndno probili sousední usedlé kmeny. Okolo roku 2000 před naším letopočtem se v bitvách začaly používat válečné vozy. Například egyptskou Střerdní říši, kde kolo neznali, v té době rozvrátili Hyksósové, používající álečnou vozbu, a okupovalí ji až do roku 1532 př.n.l. Velice důmyslné válečné vozy se v Egyptě hojně používali během dalších čtyř set let; okolo roku 1300 př.n.l byly na východě- v Číně- ještě zdokonaleny. Válečné vozy se v bitvách hojně používali do doby, kdy nabyla převahy jízdní vojska neboli kavalerie. Jak se zdokonalovala výstroj a výzbroj, vyvíjela se i kavalerie a začala se v bitvách prosazovat nad protivníky svou rychlostí, překvapitostí a sílou úderu. Jízda měla také tu výhodu, že mohla být nasazena i v místech nevhodných pro válečné vozy. Pro těžce vyzbrojené jezdce bylo zapotřebí stále rychlejších koní. K jejich ovládání se začala používat udidla, otěže a ostruhy, aby jezdec udržel rychlostí a směrem jízdy. Zpočátku se tyto postroje dělaly ze dřeva, kosti nebo kůže, ale kolem roku 1500 př.n.l se již k jejich výrobě používal bronz, který později nahradilo železo. Sedla se, narozdíl od pokrývek začala používat až v dobách římského císařství (až 4. až 5. století n.l) a třmeny se objevily ještě později.

Oslava: Nebýt koně, neexistoval by v lidských dějinách rychlý a zdatný pomocník, který dokázal na velké vzdálenosti přepravovat lidi, zboží, zbraně nezbytné pro rozsáhlé obchody, výzkumné cesty i dobyvačné výboje. V průběhu času se stali koně důležitým předmětem státních zájmů. Bojovní Asyřané, jejichž říše dosáhla největšího rozkvětu v polovině osmého století př.n.l považovali umění jízdy na koni za jednu z nejdůležitějších schopností. Tuto tradici po nich převzali Peršané, kteří jejich říši dobyli v roce 612 př.n.l. Například perský vládce Kýros II. Veliký, který roku 539 př.n.l dobyl Babylón měl ve svých stájích na osm tisích hřebců a šest tisíc klisen. Číňané oslavovali koně ve výtvarném umění, zvláště své válečné oře, které přivedli také do Koreje a Japonska. Pro národy, jako byli Osmani, Humanové či Mongolové znamenali koně životní nezbytnost: považovali je za přátele a válečníci byli se svými koňmi pohřbíváni. Ve většině zemí měli koně obrovský význam a za nekonečných náboženských válek a křižáckých výprav se od rytířů obou nepřátelských táborů očekáválo že budou chovat a cvičit stále lepší koně k tažení proti nevěřícím.

Koně v dobách míru: Chov koní byl po staletí přizpůsobovám nejrůznějším učelům. Ve středověku se začala těžká plemena koní využívat k obdělávání zemědělské půdy a tato jejich role nabyla obrovského významu v 18. století . V 17. století splu se vzestupem dosavadníkové dopravy vzrostl i zájem o chov rychlých, silných koní , které by bylo možno do dostavníků zapřahat. V Anglii v 18. století ovlivnila chov dostihových a loveckých koní krev arabů a berberů, tak jak vzrůstala popularita sportu a kladly se stále větší nároky na rychlost. Tak byly položeny základy pro chov anglického plnokrevníka, který se stal nejvýznamějším moderním plemenem. Potom však začaly tažné koně nahrazovat traktory, kočárová spřežení vystřídaly automobily a zájem o chov koní poklesl. Ve větší míře se dnes koní používá k transportu a v zemědělství jen v několika málo oblastech. Po 2. světové válce se nicméně zvyšuje zájem o chov koní pro sportovní a rekreační účely, který se v mnoha zemích stává důležitým hospodářským odvětvím.

Divoký kůň:

Divoký kůň patří do čeledi koňovitých. Koňovití mají protáhlé hlavy a krky a štíhlé nohy. Oči mají umístěné dále na lebce, díky čemuž mají široký úhel vidění. Jejich těžká čelist se silnými zuby je přizpůsobena pro zpracování obrovského množství potravy. Mají horní a dolní řezáky, kterými ukusují vegetaci, a stoličky s vysokými korunkami, které slouží k rozmělňování. Od počátku vývoje se u koňovitých vyvíjely delší končetiny určené k rychlému běhu. žijí volně po celém světě. Divocí koně patří mezi ohrožené druhy. Ve volné přírodě se můžeme setkat pouze s mustangy, kteří žijí na jihozápadě Spojených států amerických. Dalším druhem divokého koně je kůň Převalského, který však žije již jen v zoologických zahradách. Kůň Převalského je podsaditý. Jeho tělo je tmavé s tmavšími končetinami a hřívou. Pochází ze Střední Asie, z oblasti pouště Gobi, kde však už dnes nežije. Kůň Převalského získal své jméno díky svému objeviteli, který se ovšem nikdy s živými koni Převalskými v přírodě nikdy nesetkal. Ruský generál, zeměpisec a přírodovědec Nikolaj Michajlovič Prževalskij v roce 1878 daroval Zoologickému muzeu Akademie věd v Sankt Petěrburku svoji "kořist" z cesty do Džungarska. Patřila k ní i lebka a kůže koně, kterou dostal darem v zapadlém městečku Zasjan na mongolsko-ruských hranicích. Generál Prževalskij byl tenkrát přesvědčen, že jde o tarpana. Až po třech letech pracovník muzea I. S. Poljakov darovanou lebku a kůži divokého koně popsal jako zbytky nového živočišného druhu a pojmenoval v roce 1881 po dárci. Asijští divocí koně vzbudili zasloužený zájem vědecké obce. První živí "převaláci" se ale do Evropy dostali už v roce 1899, a to do jihoukrajinské aklimatizační stanice Askania Nova.